Jak jsme s Tulym létali s pilotem F16

Když si s vámi sedne do kabiny vašeho letadla pasažér, nepřikládáte tomu většinou velkou váhu, jen se snažíte, aby vše proběhlo hladce a bezpečně. Někteří pasažéři však nechtěně v člověku vyvolají pocit větší zodpovědnosti, tedy spíš, aby si pilot neuřízl ostudu. A stejně tak to bylo u mne.

Tuly má skvělá, oranžová clonítka proti sluníčku, čehož si můžete všimnout na Erikově i mém obličeji. Bohužel, lepší fotku jsem nenašel, ale věřím, že mi to odpustíte. 

Toho dne, konkrétně 6.1.2023 jsme měli domluvené létání s mým kamarádem a též zaníceným pilotem Dušanem Tomčíkem. Plánovali jsme, že jej přeškolím, aby mohl konečně Tulyho začít pilotovat sám. Věděli jsme, že na to potřebujeme širší letiště a rozhodli se pro letiště Ražňany, které je západně od Prešova, tedy těsně vedle prešovského vzdušného prostoru ihned za Šarišským hradem. Následují Šarišské Michaľany, Ostrovany a za nimi už byste měli hlásit finále dráhy 34 na letišti v Ražňanech. Ale dnes tu nejsme od toho, abychom si popisovali přílet do Ražňan, nýbrž, abych vám prozradil, s kým jsem měl tu čest létat.

Dušanův nejstarší syn Erik je též aviatik, ale s tím rozdílem, že se létání věnuje profesionálně. Je vojenský pilot a jeden z šesti slovenských stíhacích pilotů, kteří se přeškolují na letouny F16. V současnosti má Erik nalétaných asi 150 hodin na tomto stroji a připravuje se na dráhu instruktora, který bude připravovat piloty slovenské armády právě na zmíněných ef šestnáctkách.

Prozradil mi, že na hornoplošníku ostruhového typu a na letadle STOL ještě neletěl, takže jsem byl moc rád, že jsem mu mohl Tulyho představit v plné kráse. Je sice zvyklý na jiné rychlosti a ovládání, ale i přesto nepohrdnul a Tuláka XXL si zapilotoval a vyzkoušel jeho vlastnosti.

Zde máte i video z tohoto zmiňovaného letu.

Během dvaceti minutového letu jsem Erikovi ukázal pádové rychlosti a zábrany pádům, což je u Tulyho vždy legrace, protože on tak rád létá, že se mu do pádů vůbec nechce. Bez klapek se začal klepat v 65 km/h, s malými klapkami něco pod 60 km/h a s velkými klapkami se mi jej vůbec nepodařilo přesvědčit, aby chtěl někam spadnout, takže se pouze prosedal a po třetím pokusu jsem zábrany pádům přerušil.

Zhruba po dvaceti minutách jsme se s Erikem vrátili zpět na letiště Bidovce a samozřejmě jsem byl trochu nervózní z přistání, abych před ním nevypadal jak "malej blbec" :-) , ale opět musím říct, že přistávání s Tulym je skutečně zážitek a vždy si ho užívám. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Takže přistání proběhlo bez sebemenšího zaváhání a už jsme rolovali na stojánku.

Jsem velice rád, že jsme se takto mohli proletět a věřím, že to nebyl let poslední, ale podle Erikových slov jej čeká ještě dlouhý pobyt a výcvik v USA, takže se pravděpodobně potkáme až v roce 2025.

Bylo mi ctí a Erikovi přeji, ať mu to stále tak dobře létá a kolik vzletů, tolik přistání.