Bezpečnostní přistání v první svátek vánoční

Motor si vrčí svoji písničku, v kabině je pěkně teplo, přístroje ukazují to, co mají ukazovat, takže není třeba se znepokojovat. Venku je krásné bezvětří, ale teplota hluboko pod bodem mrazu. Rozhodl jsem se letět za kamarády na 190 km vzdálené letiště.

Ilustrační foto

Je zima, a proto se nespoléhám na stabilitu počasí, ale počítám se vším. Díky bezvětří vyvažuji svůj stroj a nalévám si z termosky čaj, který jsem si připravil na zpříjemnění cesty za svými leteckými přáteli. Dal jsem si do něj med a trochu rumu, abych si zpříjemnil tyto sváteční okamžiku. Ne, beru zpět, s tím rumem si dělám legraci, protože jednak alkohol za knipl nepatří, ale hlavně a v první řadě jsem již pár let abstinent, takže se nemusíte hned ježit, co to píšu za zvěrstva.

Vypil jsem asi dvě víčka z termosky čaje, když jsem pocítil divné zabublání ve svých útrobách. "To bude v pohodě, to vydržím," špitl jsem si pod fousy. Přede mnou je asi 25 minut letu, takže se nic neděje. Cílová destinace na mne brzy vykoukne na displeji mojí navigace a pak už to bude jen otázka několika minut, kdy přistanu a první co udělám, že si dojdu na záchod.

Po dvou minutách se bublání v mých střevech zopakovalo a tentokrát bylo doprovázeno i poměrně silnou křečí v oblasti břicha.

"To zvládnu," utěšoval jsem se. Vždyť cílové letiště už bylo vidět na navigaci. Ačkoliv venku zuřil mráz, v kabině bylo asi + 20 stupňů, takže jsem si přišel jako doma v obýváku, jen s tím rozdílem, že doma nepřemýšlím o tom, zda mohu či nemohu na wc. Na čele mi vyskočili krůpěje potu.

"Vydrž, kurňa, přeci to nevzdáš!" mumlal jsem sám k sobě. Nedovedl jsem si představit, že bych...., ale nechme toho, křeče se začínají stupňovat a pot na mém čele nevěstí nic dobrého.

"Do prdele!" zakřičel jsem, již nikoliv pod fousy. Vždycky jsem si totiž myslel, že tzv. bezpečnostní nebo chcete-li vynucené přistání se mne netýká, ale tentokrát jsem si ho mohl zopakovat poprvé od pilotních zkoušek v praxi.

Pode mnou to byl samý kopec, ale nakonec jsem našel asi půl kilometrovou louku širokou též okolo 500 m. Takže jsem si vybral směr z kterého to bude nejvhodnější a kde nejsou moc překážky v ose přistání. Naletěl jsem tak, abych měl přistávací dráhu po mé levé ruce, jak mne to učili a ve výšce zhruba 50 metrů jsem udělal průlet na klapkách.

"Všechno se zdá být v pohodě, tak teď to hlavně neposer," připomínal jsem si. Po průletu jsem se dostal do polohy "po větru" a ještě před tím zavřel klapky. Když jsem viděl místo přistání zhruba v úhlu 45° vlevo rozhodl jsem se letět ještě dál rovně a polohu "po větru" si trochu prodloužit. Můj kamarád a bývalý vojenský pilot mne učil, že poku přistávám na neznámou či krátkou popř. dráhu náročnou na přistání, pak je lepší si udělat na finále delší rozpočet, abych měl více času na soustředění a zároveň vyhodnocování každého okamžiku v cizím prostředí. Využil jsem toho k dotažení pasů, kontrole paliva a zároveň vizuální kontrole levého "bejzu" a finále.

Křeče se znovu ozvaly a rozhodly, že jsem polohu "po větru" nedobrovolně ukončil a začal točit třetí zatáčku. Stáhl jsem motor na volnoběh a po odbrždění letadla otevřel malé klapky. Následovala čtvrtá zatáčka, potom velké klapky, rochu plynu, abych nebyl zase moc krátký a pomyslný práh dráhy se přibližoval. Výška se zmenšovala, ale rychlost jsem si držel stále 110 km/h. Pak přišel přechodový oblouk a velmi jemné dosednutí. Nebylo ani divu, vždyť jsem se snažil, aby nedošlo k poškození podvozku, protože i přes kontrolu terénu jsem mohl cokoliv přehlédnout a sami moc dobře víte, že pak je to stejně vždy chyba pilota.

Ale všechno dopadlo velmi dobře, zastavil jsem, vypnul motor, vyskočil z letadla a rozběhl se k nejbližšímu keříku, který mi nabízel svůj zákryt. Již bylo vše za mnou a nehrozilo nic, co by jakkoliv zmařilo můj plán k docílení úlevy na těle, ale vlastně i na duchu.

A v tom to přišlo! Najednou z ničeho nic mi uklouzla levá noha a já díky setrvačnosti spadl na zem jako pytel slámy. Bohužel, v tu chvíli došlo zřejmě k leknutí, ale zároveň k uvolnění mého organismu a tedy i svěrače, který mi až do této chvíle věrně pomáhal v mých nesnázích.

Neudržel jsem to a bylo po návštěvě mých přátel, protože náhradní oblečení jsem s sebou samozřejmě neměl. Pokoušel jsem si vše vyčistit sněhovým popraškem a trávou, ale nešlo tak, jak bych chtěl. Nakonec celá tato moje akce skončila bezchybným odletem, z kterého si nic nepamatuji, protože události před ním mi jaksi zastínily mysl. Ale letadlu, ani mně se nic nestalo, jen doma se divili, že jsem se z letiště vrátil poměrně brzy a nazlobený, což u mne není zvykem.

Když jsem jim vyprávěl svoji anabázi, celá rodina se téměř válela smíchy po zemi, protože jsou zkrátka příhody, které člověk nevymyslí.

A víte, co bylo příčinou mého uklouznutí? Nevím, zda šlo o myslivce, náhodného chodce nebo o pilota, který dopadl jako já, ale určitě to bylo lidské, protože zvěř by asi nepoužívala toaletní papír.

Jsou věci, které zkrátka člověk neovlivní a mohou mu přivodit poměrně horké chvíle i ve slušném mrazu 25.12.

Letu zdar!

Tento příběh jsem osobně nezažil, ale zaslal mi ho jeden, z pochopitelných důvodů, nejmenovaný aviatik a jen jsem si mu dovolil upravit nějaké drobnosti, nicméně s fakty jsem nehýbal. Pokud se vám příspěvek líbil, můžete mi poslat i svůj příběh a rád vám jej zveřejním (i anonymně).