Trapas v Polsku

Někdy člověk velice dlouho po něčem nebo po někom touží. Když objekt svého chtění zdolá, může být i rozčarován, protože si vše představoval zcela jinak. Dnes nepůjde o zdolávání něčího srdce, ale spíš místa, které jsem chtěl navštívit.

To je prostě Kanada!

Asi 5 let toužím navštívit letiště Horodek v jihovýchodní části Polska. Toto letiště je umístěno mezi nádhernými křivkami Solinského jezera v již zmíněné části našich severních sousedů. Na mapě jej naleznete téměř v "rohu" Polsko, Slovensko, Ukrajina. Dokonce tato oblast je skutečně pár kilometrů vzdušnou čarou od vzdušných hraničních prostor vymezující hranici Polska se Slovenskem a Ukrajinou.

Když se mi na mapě objevil tento skvost, nemyslel jsem na nic jiného, než jej navštívit. Na splnění svého snu mi bylo třeba počkat asi 5 let. Ale nakonec se to povedlo.

Toho dne jsme vystartovali s Vojtou Dobošem, který letěl na svém nádherném vírníku z Rožňavy a já se k němu přidal na letišti Bidovce. Ještě než jsem odstartoval se svým Tulákem XXL alias Tulym, podařil se mi menší trapas v podobě komunikace na Bidoveckém letišti. Vzhledem k tomu, že jsem věděl o Vojtovi, který ono pondělí letěl na náš společný výlet, hned v rádiu jsem poznal jeho hlas.

Ačkoliv by se do vysílačky mělo říkat jen to nejdůležitější, předpokládal jsem, že v pondělí dopoledne tam nikdo jiný nebude, a proto jsem Vojtu přivítal a když hlásil polohu po větru dráhy 17, oznámil jsem mu, že jsem již na vyčkávacím místě dráhy 35 a že tedy nemusí přistávat. On trval rezolutně na svém, tak jsem nic nenamítal a najel si do středu dráhy, protože můj kamarád přistával z druhé strany a jeho vírník potřebuje jen pár metrů na dobrzdění po přistání.

Když byl v poloze pravého "bejzu" dráhy 17, tak jsem pochopil, že celou dobu přesvědčuji o tom, aby nepřistával, zcela někoho jiného, protože na přistání se právě chystal dvoumotorový Piper Seneca. A protože jeho majitel mluvil slovensky, nějak jsem to vyhodnotil, že jde o Vojtu Doboše na jeho vírníčku. V tu chvíli jsem si řekl, že toto maxi letadlo bude zřejmě potřebovat trochu delší dráhu na přistání a patrně mu budu vadit. Couvat můj Tuly neumí a v okamžiku, když Piper dotáčel finále dráhy 17 jsem se bleskově rozhodl vyjet vpřed a levou kružnicí se vrátit zpět na vyčkávací místo dráhy 35, ale asi o 10 metrů dozadu, čímž pro eventuální průjezd letadla vzniklo poměrně velké místo.

A představte si, že moje intuice mne jako obvykle nezklamala. Piper sice sednul téměř na počátku dráhy 17, ale jeho dojezd se prodloužil tak, že během pár okamžiku projel okolo mne a skončil na travnatém pásu, který je jakýmsi prodloužením dráhy 17. "Takže to bychom měli a příště bych měl lépe poslouchat imatrikulaci letadla na okruhu," řekl jsem si pod fousy a v tom okamžiku již slyším Vojtův hlas, který hlásil vstup do letištního okruhu. Tentokrát jsem mu úspěšně přistání rozmluvil a odstartoval jsem, abych ho následoval.

Přeletěli jsme Slánské vrchy a pokračovali směr Humenné, neboť Vojta slíbil, že uděláme malý průlet nad loukou, kde má startovací dráhu náš další kamarád Jožko. Udělali jsme mu tedy dva průlety u vesničky Lackovce na východním Slovensku a pokračovali směr Snina a vodní nádrž Starina. Jestliže jste ještě v této oblasti nebyli, velice vám doporučuji se tam podívat a užít si tu krásu z výšky, protože to skutečně stojí za zhlédnutí. Ačkoliv jsem nad Starinou již v minulosti kroužil, pro Tulyho to byla premiéra. Po ukončení kochání slovenskou přírodou jsme se spojili s Bratislava Info, kde nám bylo oznámeno, že do Polska můžeme letět ve výšce vyšší jak 6100 ft, neboť do této výšky sahají jejich dočasně aktivní prostory a údajně kvůli ochraně přírody.

Nastoupali jsme tedy do výšky 7000 ft a v klidu přeletěli do Polska. Nekontaktovali jsme Krakov Info, pod který tato oblast spadá, ale byli jsme na duálním odposlechu v případě, kdyby nás kontaktovali nebo kdyby v naší blízkosti byl nějaký provoz. Nic takového se však nekonalo a my si mohli užívat nádherného výhledu na "Kanadu", jak jsem tuto oblast nazval.

Když se před námi objevilo letiště Horodek, předčilo všechna má očekávání a jelikož jsme již byli venku z hraničního pásma, bylo třeba klesat k uvedenému letišti, což se u Tulyho ukázalo jako poměrně náročné, protože se docela podchlazoval. Takže jsem si v klidu otevřel malé klapky a na rychlosti 110 km/h jsem na otáčkách motoru klesal, jak mi to sklon letadla dovolil.

Ještě poměrně ve velké výšce jsem udělal průlet nad letištěm a objevil tam dokonce i život. Při dalším průletu jsem byl už níž a při čtvrtém průletu ve výšce asi 50 m nad terénem mi dokonce lidé na letišti mávali. To byl pro mne jasný signál k přistání, což jsem v zápětí začal realizovat.

Tady už s radostí pojíždím k osazenstvu letiště Horodek.

V polském Aipu jsem o tom letišti nic nenašel a nikde nebyla ani zmínka o kontaktu na majitele, takže jsem to risknul "na slepo". Přistávalo se mi nádherně, plocha byla udržovaná a skutečně jsem si tento proces užil až do vypnutí motoru letadla. Lidé na letišti na mne hleděli a již nemávali. Vypnul jsem motor, vystoupil z letadla a šel k osazenstvu, které stálo v podobě tří lidí v montérkách u terénního auta.

Jejich pohledy moc nenaznačovali, že by mne viděli rádi a když jsem se jich ptal, jestli nevadí, že jsme přistáli u nich na letišti, tak razantně krotili hlavami. Takže jim to evidentně nevadilo. Po krátkém česko-polském rozhovoru jsem pochopil, že kroutili hlavami proto, že na letišti je zakázáno přistávat a řekli mi, že jestli ihned neodletíme, tak musí zavolat policii a majiteli, který nás nahlásí na polský letecký úřad.

Oznámil jsem proto Vojtovi, který právě vypnul motor, aby jej zase nastartoval a odletěl a to samé jsem se chystal udělat i já. Ti lidé byli zaměstnanci zřejmě majitele letiště a nechtěli mi na něj dát ani telefonní číslo, tak jsem je jen požádal, aby nás nehlásili a nechali nás odletět, což se stalo. Došel jsem k letadlu a pro lepší manipulaci jsem si odjistil ostruhu, abych mohl Tulyho otočit na místě. To jsem také udělal, nasedl, natočil krátké video o nezdaru na letišti Horodek, nastartoval motor, přidal plyn a ejhle, letadlo se začalo točit dokola a zastavil jsem čumákem u hlubokého rygolu. Během pár vteřin mi došlo, že v tom zmatku, stresu a nervozitě jsem si zapomněl zaaretovat ostruhu, která při odjištění a plném plynu způsobuje přesně to, že se letadlo začne točit dokola. A protože jsem byl blízko u rygolu, nechtěl jsem ryskovat, že ji sice zaaretuji, ale skončím vrtulí v trávě.

Vystoupil jsem tedy znovu, otočil letadlo a viděl vykulené oči lidí na letišti, jak asi nechápali moje počínání. Odstartoval jsem již v pořádku a šťastný, že jsem si alespoň jednou splnil sen a přistál na mém vytouženém letišti. Bylo to zřejmě naposledy, ale i to se počítá.

Následně jsme letěli na letiště Zernica, které je vedle a jehož majitel nám přistání povolil, ale nebyl přítomen, proto jsme nepřistáli a domluvili se, že ho navštívíme někdy jindy a dáme si u něj kávu.

Potom jsme se vydali k Emilovi Slukovi na letiště Svidník, kde nás přivítala perfektní atmosféra a skvělí lidé. Tím byl celý výlet u konce a zbývalo už jen přeletět do svých domovů, což se také stalo.

Celý trapas byl v tom, že když se člověk na něco těší, jako já na Horodek, tak vůbec neuvažuje, že by vše mohlo dopadnout zcela jinak, a to se také stalo. Škoda. Ale je to další zkušenost na cestě aviatického poznání.

A jaké příhody jste zažili vy?

Pokud chcete zveřejnit na mém blogu nějaký svůj letecký zážitek, pošlete mi jej a rád vám ho sem umístím, aby potěšil i širší aviatickou veřejnost.

Letu zdar!

A tady máte video, které dokumentuje náš let do Polska

Líbil se vám tento článek? Navštivte náš youtube kanál Létám, létáš, létáme nebo naší webovou stránku www.letamletasletame.cz .